O průběhu převzetí moci v únoru 1948 toho
bylo napsáno již velmi mnoho, stejně tak o cestách k němu. Stále zajímavá
však může být otázka nevyhnutelnosti nastolení komunistické diktatury
v Československu. V počátečních letech po Únoru hledala
československá emigrace viníka toho všeho – byl jím označen Edvard Beneš, muž,
který měl svým rozhodnutím přijmout demisi odstoupivších nekomunistických
ministrů a následně jmenováním „obrozené“ vlády Národní fronty nejen
legalizovat, ale ba přímo umožnit existenci komunistického režimu.
V pozdějších letech, a především u
nelevicově smýšlejících autorů, zase převážil názor, že vinou pozdějšího komunistického
převratu bylo uzavření československo-sovětské smlouvy z r. 1943 a
následné sbližování Československa se Sovětským svazem a že komunistická
revoluce se ve skutečnosti neuskutečnila v r. 1948, nýbrž o necelé tři
roky dříve, v květnových dnech r. 1945. Zatímco u prvního případu se věří,
že odvrácení komunistické nadvlády bylo možné ještě v únoru 1948,
v druhém případě panuje přesvědčení, že uzavřením československo-sovětské
smlouvy byl osud nové republiky nevyhnutelný.
Zkomunizované země české
Nevěřím, že v oněch únorových dnech
šlo komunistickou totalitu odvrátit. Veškeré soudy odsuzující činy Edvarda
Beneše v tomto období, kterými měl umožnit komunistickou svévládu, jsou
jen velice špatným zhodnocením únorové mocensko-politické situace, jsou zásadním
nepochopením politického vývoje v ČSR, ale i ve světě v těchto letech.
Částečně může za to i neznalost poměrů, jaké panovaly za dveřmi Pražského hradu
a Strakovy akademie ve dnech únorové krize.
Edvard Beneš byl v r. 1948 člověkem,
který neměl prakticky žádný politický vliv. Zatímco v r. 1938 byla jeho
politická moc obrovská a neodpovídala postavení prezidenta v parlamentním
systému, o deset let později tomu bylo přesně naopak, byl jen pouhým
reprezentativním prezidentem, který svými podpisy jen potvrzoval rozhodnutí
vůdčích politiků Národní fronty, skutečných vládců Československé republiky.
Jakékoliv rozhodnutí Edvarda Beneše v únoru 1948 nemohlo závažněji
ovlivnit chod věcí v Československu, skutečnou mocí disponovali jiní.
Tímto se dostáváme k základnímu problému:
Byl Únor nevyhnutelný? Šlo mu předejít? Existovaly jiné cesty? Je to takový
začarovaný kruh. Pakliže neměli komunisté obsadit ve vládě klíčová místa, jakož
i křeslo předsedy vlády, což se stalo výtečným předpolím pro převzetí veškeré moci
ve státě, tak nesměli komunisté zvítězit ve svobodných parlamentních volbách
v r. 1946.
Komunisté však zvítězili drtivě, téměř
s dvacetiprocentním náskokem za druhými národními socialisty. Nelze říci,
že by i v jiných zemích nešel vývoj po válce do leva, dokonce i ve značně
konzervativní Velké Británii zvítězila po válce levice, avšak vývoj
v ostatním světě směřoval od kapitalismu k socialismu, v ČSR od
demokracie k totalitarismu. V žádné jiné zemi střední Evropy, pouze
v českých zemích vyhrála po 2. světové válce komunistická strana. Nejvíce
hlasů dostala v Čechách, kde získala přes 43% hlasů, na Moravě to bylo o
devět procent méně. Ač Slovensko mělo k Sovětskému svazu nejblíže, zůstalo
jedinou zemí ČSR, kde komunisté nevyhráli.
Nutí nás to pak k přemýšlení, zda
komunistickému vítězství šlo zabránit. Inu, dost těžko. Český národ se za války
značně zkomunizoval. Cestu k tomu dal pověstný Mnichov. Víra v západní
mocnosti se u Čechů ocitla na bodě nula a došlo k jejich přeorientování.
Náhle se slovanství stalo velice populárním. Uměle byla vytvářena lidová
kultura, která měla upozorňovat na slovanství národa. Češi se začali upínat k
Sovětskému svazu, viděli v něm slovanského bratra, který se stane jejich
spasitelem, pozdějším hlavním spojencem a ochráncem míru.
Již pražská masová demonstrace 28. října
1939, která předznamenala studentskou demonstraci 17. listopadu, po níž došlo
k uzavření českých vysokých škol, cosi napověděla o budoucím směřování
země. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru ve SSSR jako v
budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s
Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej
Slované, doložen je i zpěv Internacionály (tehdejší hymny SSSR).
Obdiv a přátelský vztah k SSSR se
stupňoval. V měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu (SD) za září
1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech
chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista.
Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře
překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé
politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“
Zatímco v r. 1938 měla KSČ jen něco přes 30 tisíc členů, o sedm let později,
v r. 1945 se mohlo komunistickou
legitimací pochlubit již na 1 milion občanů a počet neustále rostl. Je
to neuvěřitelné, uvážíme-li, že všichni tito lidé vstupovali do KSČ zcela
dobrovolně. Nikdo je k tomu nenutil, byla to jejich svobodná volba. A
právě tohle je nezpochybnitelný fakt, který dokládá, že ne Stalin, ne Gottwald,
ani svou politikou Beneš či Roosevelt, nýbrž sám český lid významně přispěl
k tomu, že nastolení komunistické diktatury bylo tak lehké. Nemuselo být
ani žádného Stalina, český lid by si totalitární režim vybudoval sám
z vlastních zdrojů, nebyl by asi tak tvrdý, nebylo by třeba politických
poprav, ale jeho nástup byl, s ohledem na duševní rozpoložení národa,
takřka nevyhnutelný.
Přesto nás mohou napadnout možnosti, jak
šlo eventuálnímu komunistickému vítězství předejít. Mnozí tvrdí, že
komunistickým vítězstvím je vinen systém čtyř stran Národní fronty. Že kdyby
v republice Národní fronta nevznikla a bylo obnoveno fungování agrární
strany, mohlo vše dopadnout jinak. Ne, opravdu se nechci přít o to, zda to
volby ovlivnit zásadně mohlo, či nikoliv. To jisté míry bezesporu, zda by tím
komunisté přišli o své vítězství, to si tvrdit neodvážím. Podstatné je, že
agrární strana nesměla být povolena, zejména proto, že nejvíce ze všech stran
ctila soukromé vlastnictví a to se národně socialistickému poválečnému státu
velmi nehodilo. Také proto, že komunisté by to nedovolili, poněvadž si byli
dobře vědomi, že to je jediná skutečná politická síla, která by mohla ohrozit
jejich postavení.
Obnovení agrární strany bylo navíc o to
nemožnější, že Edvard Beneš nikdy nezapomněl na chvíle, kdy mu agrárníci za 1.
republiky znepříjemňovali život a také se k jejímu obnovení stavěl
záporně. Ostatní strany londýnské prozatímní vlády, národní socialisté, lidovci
a sociální demokraté, si rovněž nepřáli její obnovení. V jejím případném
obnovení totiž viděli ohrožení pozic svých v nové republice a slabší výsledky
ve volbách. Že by existence agrární strany však mohla výrazně ztenčit volební
výsledek komunistů, to si jaksi ve svém zmatení mysli vůbec neuvědomili. V
dilematu o osud agrární strany vnímali jen své úzké stranické zájmy,
k osudu československé demokracie byli zcela lhostejní.
Komunisté, jakož i všichni ostatní,
odůvodňovali neobnovení agrární strany zradou na národě, spoluprací
s Němci, snahou agrárníků o fašizaci národního života. To vše byla
samozřejmě lež. Agrárnický politik, Oldřich Suchý, vylíčil svůj poválečný
rozhovor s Antonínem Zápotockým následovně: „Antoníne, ty jsi nikdy v koncentráku
neříkal, že moje strana byla zrádcovská, pověz mi doopravdy, proč nesmí
Republikánská strana existovat? Tázaný ztichlým hlasem odpověděl: Pro negativní
poměr k socialismu… Hájili jste soukromé vlastnictví k půdě a dělali
byste to jistě i v budoucnosti. A to v době, kdy se má uskutečňovat
socialismus, nemůžeme potřebovat.“ Dr. Suchý se také po válce osobně setkal
s prezidentem Benešem. Návštěvu u hlavy státu popisuje ve svých pamětech
následovně: „Byl jsem zklamán, že Beneš tak klidně bral na vědomí neexistenci
politické strany zemědělců, ačkoliv pod jeho vedením se z Londýna její
existence slibovala při obnově demokracie. Ale ještě více mě zklamalo, že i on
připouštěl, že to byl tlak z Moskvy.“
Vlivem Rudé armády, která osvobodila až
na západní Čechy celé Československo, byl všechen osud ČSR v rukou
československých komunistů a Stalina. Kdyby komunisté chtěli, mohli hned
v květnu 1945 nastolit komunistický režim se vším, co k tomu patří, nicméně
zvolili jinou variantu.
Proč onu totalitu nenastolili hned
v r. 1945, vysvětlují komunisté ve svém volebním programu z r. 1946:
„Rozšiřují o nás, že chceme totalitu. Byl vydán plakát, na němž je přeškrtnuto
slovo totalita a pod tím je napsáno demokracie. Kdo se to bojí totality? Snad
my, komunisté, chceme totalitu zavádět? Kdybychom bývali totalitu chtěli, byli
bychom ji zavedli hned 10. května. Tehdy měli všichni malou dušičku. My však
jsme rozumní a nechceme nikoho potlačovat. Víme, že celý národ nesmýšlí
komunisticky a my sami jsme se proto vyslovili pro čtyři strany.“ Taktéž: „My
však jsme rozumní a nechceme nikoho potlačovat..“
Pravdivé to nebylo. Nenastolit hned po
válce komunistickou diktaturu byl velmi chytrý tah, poněvadž tehdy by se jen
těžko dal představit tak klidný průběh komunistického převratu, jako o tři roky
později, kdy již měla komunistická strana i všechny domácí ozbrojené složky
situaci pevně ve svých rukách. Dalším důvodem odložení převratu byly dozajista
i mezinárodní důvody. V tuto dobu vztahy mezi SSSR a Západem byly přece jenom
ještě přátelské a komunistický převrat v ČSR by dobré vztahy mohl značně
ohrozit. Kromě také toho, že SSSR doufal v zisky z mírové konference
a z reparací ze západních zón neb vlastní okupační zóna nestačila jeho
hmotné válečné škody pokrýt.
Nicméně, nic to nemění na faktu, že
uskutečnit komunistickou revoluci bylo cílem československých vysokých
komunistických funkcionářů vždy a nebyla tedy pravda, co jejich propaganda
v onom krátkém období 1945-1948 tvrdila. A také vlivem toho, že
s Benešem a představiteli londýnské emigrace uzavřeli velice výhodný
kompromis, dá-li se to kompromisem vůbec nazvat, neměli vážného důvodu
riskovat, že by převrat před rokem 1948 nemusel vyjít. Proto si velmi chytře
počkali necelé tři roky, až jejich moc bude natolik velká a mezinárodní situace
natolik změněná, že neúspěch převratu bude takřka vyloučen.
Mnohdy se také říká, že kdyby nedošlo
k odsunu sudetských Němců a byla jim přiznána všechna práva, včetně práva
volit do zákonodárných sborů, nelze si vítězství komunistů v parlamentních
volbách vůbec představit. K tomuto se dá říci, že to bylo prostě nereálné.
Skutečnost, že by čeští Němci po válce v ČSR zůstali, by zfanatizované
české obyvatelstvo nepřekouslo. Vyhnání sudetských Němců z republiky bylo
tedy neodvratné. Nemuselo by k němu však dojít, pokud by alespoň české
země byly osvobozeny západními armádami. To se nestalo, ČSR se ocitla
v sovětské sféře a byla tak odtržena od západních velmocí, které jediné
mohly případnému odsunu zabránit. Již před koncem války neexistoval jediný
český politik, který by byl byť jen ochoten připustit jiné řešení.
Z těchto důvodů bylo vyhnání sudetských Němců nevyhnutelné a zmiňované
„kdyby“ bylo bohužel zcela nereálné.
Jak se úřady obsazovaly
Vítězství komunistů ve volbách v r.
1946 se tak zabránit nedalo, i kdybychom se mohli vrátit o pár let nazpátek a
něco udělat jinak. Pravda, Beneš nemusel uzavírat československo-sovětskou
smlouvu, jeho vláda nemusela učinit neslýchaný kompromis s komunisty,
avšak za takovýchto okolností se těžko dá představit, že by Stalin uznal
londýnskou vládu a byl by ji ochoten vpustit na československé území.
V takovém případě by se s největší pravděpodobností nastala
analogická situace s Polskem, kdy polská londýnská vláda nebyla Sověty uznána
a místo toho byla ustavena komunisty exilová vláda v Lublani, která se
nakonec stala vládou oficiální představitelkou polského státu. To vše jen
dokládají slova dosazeného komunistické primátora v Praze Václava Vacka,
který ještě v květnu 1945 hlásal, že pokud se nevrátí Beneš do vlasti přes
Moskvu, nebude vůbec vpuštěn na československé území. Vacek je pak příkladem,
jak zkomunizovaný domácí odboj dosazoval do všech úřadů komunisty a jejich
přisluhovače, mnohdy i bez toho, že by měli potřebnou kvalifikaci.
Ostatně, jak se v revolučních dnech roku
1945 obsazovaly české úřady, o tom napsal Otakar Machotka, místopředseda
revoluční České národní rady, (dále jen ČNR) jedné z mála odbojových
organizací, v níž byli zastoupeni i nekomunisté: „Již 5. května jsme dosadili
zmocněnce do všech ústředních úřadů, aby je prozatím vedli místo
protektorátních ministrů a německých presidentů. Smrkovský“ (1. místopředseda
ČNR, komunista) „měl již předem vyhotovený seznam osob, který nám předložil. My
jsme na to ovšem nebyli připraveni a neměli jsme svoje vlastní návrhy. Také
jsme většinu osob, Smrkovským navržených, neznali a nemohli jsme k jeho návrhu
nic říci. A to se Smrkovskému náramně hodilo. Téměř všichni navržení byli
komunisté. Výjimkou byli dr. Kotrlý, jmenovaný jako zmocněnec ČNR do ministerstva
spravedlnosti, a dr. Nebesář, delegovaný do Národní banky. Já jsem byl jediný,
který kromě těchto dvou jednoho z navržených znal. Byl to ideový komunista dr.
Fajtr ze Státního úřadu statistického. Dal jsem protinávrh na národního
socialistu dr. Václava Sekeru. Ovšem při tehdejším složení Rady můj návrh neměl
nejmenší šance a také nebyl přijat (…) Tak komunisté připravovali převrat. Také
zřízení dělnických milic v továrnách bylo přípravou pro převrat. Ve skutečnosti
jej také v roce 1948 dělnické milice provedly zčásti se zbraněmi, které si
ponechaly z doby povstání."
Nařízením československé vlády byl sice
Václav Vacek zbaven v srpnu 1945 funkce primátora a byl do něj dosazen
předválečný primátor, tehdy již předseda národních socialistů Petr Zenkl, nicméně
po volbách v r. 1946 se stal na dalších sedm let primátor opět Vacek, po němž
ho vystřídala řada dalších komunistických politiků.
Co nám z toho vyplývá? Že odsun Němců,
ani zákaz agrární strany a dalších politických stran nebyly hlavními příčinami komunistického
vítězství ve volbách a následného snadného převratu v únoru 1948. Jiné řešení
nepřicházelo v úvahu, nebylo neslučitelné s realitou. Poslední nadějí pro
Československo bylo případné osvobození podstatné části území americkou
armádou. Když se ani to nestalo, osud Československa byl zpečetěn.
Edvard Beneš a jeho politika za 2.
světové války
Je snad opravdu tím hlavním viníkem
československého neštěstí Edvard Beneš a jeho londýnští ministři se svou
prosovětskou a prokomunistickou politikou? Mnoho současných historiků a
publicistů, ale i obyčejných laiků tomu přitakává. Já si však myslím, že je to
poněkud lehká odpověď na složitou otázku. Můžeme si totiž položit otázku, zda
chybuje ten politik, který se rozhodne realizovat špatné řešení, byť jediné
možné realizovatelné ze všech špatných i dobrých.
Mnohdy je Benešovi a londýnské vládě
vyčítáno, že neměli ke svým krokům žádný mandát. Inu, mandát v pravém smyslu
slova skutečně neměli a tedy jejich chování bylo protiprávní, nemělo žádnou
faktickou oporu v ústavě. Celá věc má však má i druhou stránku, kterou si jen
málokdo uvědomuje, a která je – alespoň podle mne – ještě důležitější. A to, že
primárním iniciátorem odsunu sudetských Němců, slovanské a prosovětské politiky
není Edvard Beneš.
Mnoho lidí se domnívá, že Edvard Beneš
Němce přímo nesnášel, že proti nim měl celoživotní předsudek. Nechci tento
názor někomu převracet. Neuškodí si však uvědomit, že to byl Beneš, který v r.
1940 vystoupil s plánem a prosazoval jej až do poloviny r. 1941, ve kterém se
počítalo s postoupením části příhraničních území Německu a zároveň vytvořením
tří německých žup na československém území a s poskytnutím jim autonomie.
To navrhoval ten samý člověk, který Stalina v r. 1943 jak fanatický nacionalista
přímo prosil, aby souhlasil s odsunem sudetských Němců z Československa.
Klíčové jsou okolnosti, které vedly
Beneše k zásadnímu obratu ve své politice. Ve skutečnosti je to prostší, než se
vůbec myslí. Byl to český lid, který asi jako jediný národ na světě házel
všechny Němce do jednoho pytle, což je paradox především proto, že české země
nepatřily za 2. světové války mezi největší oběti nacistického řádění, ani se
nikdy nestaly přímým válečným bojištěm. Byl to český lid, který doslova
přinutil Beneše, aby převrátil svou dosavadní politiku a vyvinul veškerou svou
energii k uskutečnění odsunu sudetských Němců.
Edvard Beneš byl sice fakticky tím, kdo
zcela významně přispěl k plošnému vyhnání Němců, mějme však na paměti, že
když tak činil, jen vyslyšel přání českého lidu. To přání vyslyšet nemusel a
mohl si dnes od nás vysloužit hluboké uznání. Takové rozhodnutí by však
znamenalo, že by se po válce nestal prezidentem. Poválečná propaganda v čele s
komunisty, by jistě převzala rétoriku protektorátní vlády a označila by Edvarda
Beneše za nepřítele českého národa č. 1. Stal by se navždy proklínaným, jen
hrstka „odpadlíků” českého národa by si Beneše vážila. Nicméně Benešovo
rozhodnutí nevyslyšet přání českého národa by rozhodně neznamenalo, že by
sudetští Němci nebyli v nějaké formě Čechy vyháněni. Vzhledem k tomu, že
až na západní Čechy osvobodila celou ČSR Rudá armáda, mohl se Němci ihned po
skončení války začít vyhánět do sovětské zóny v Německu bez jakéhokoliv
souhlasu západních velmocí (posléze s jejich svolením z Postupimské
konference).
O nekomunistických stranách
Politické strany v Národní frontě přijaly
komunistická řešení problémů státu a jako jedna rodina schvalovaly a
podporovaly maximální orientaci Československa k Sovětskému svazu, aniž si
přitom vůbec uvědomily, že Stalin je ochoten podporovat jen jednu jedinou
stranu, a to komunistickou. Od komunistů se tak národní socialisté, lidovci a
sociální demokraté lišili pouze tím, že zdůrazňovali navázání na odkaz Masaryka
a Beneše, pokračování demokracie a humanity, přičemž si neuvědomovali, že
demokracii zavedením systému Národní fronty de facto zlikvidovali. Žádná strana
NF nemohla přejít do opozice (byla by podle zákonných předpisů rozpuštěna), ani
žádná nová opoziční strana nemohla vzniknout (NF by ji neschválila a ministr
vnitra by ji bez tohoto schválení nesměl připustit). Žádná strana alternativu k
těsnému sepětí se Sovětským svazem a k tvrdé socializaci nenabídla.
Akcent na národní zájmy rozlišoval
národní socialisty a komunisty, jinak v socialistickém programu byli v
podstatě za jedno. Ovšem, komunisté ve značné míře za třetí republiky popřeli
svůj internacionalismus a hráli na národní strunu.
Představit si tedy jiné východisko
poválečné situace, nežli nastolení komunistické totality, jeví se jako nemožné.
Čím více vím o postojích nekomunistických stran za třetí republiky, tím spíše
docházím k přesvědčení, že i nebýt velkého vlivu SSSR na československou
politiku, totalitní stát by byl stejně nevyhnutelný.. Především udivuje
naprostá neschopnost a neakceschopnost nekomunistických stran ve srovnání s
KSČ.. Ukázaly se jako neschopné vést demokratické síly v zemi, spíše
naopak je uváděly ve zmatek.
Jako neuvěřitelné se kupříkladu jeví
vydání národně socialistického Svobodného slova z 23. února, což bylo
úplně poslední vydání tohoto deníku. Na první stránce listu, v době, kdy
vrcholila vládní krize, místo toho, aby vedení národních socialistů vyzvalo
k mobilizaci všech demokratických sil a k podpoře odstoupivších
ministrů, byl naopak národ vybízen ke klidu a pořádku a bylo tvrzeno, že vše
vyřeší politická jednání stran Národní fronty. A aby toho nebylo málo, pod
výzvou ke klidu a pořádku se objevil článek s tučným titulkem:
Československo-sovětské věrné přátelství. A s podtitulkem: Velká manifestace
slovanské družby v Národním divadle – Nová organizační základna: Svaz
čs.-sovětského přátelství. Obsah článku je pak fanatickým obdivem Sovětského
svazu, dovídáme se tam také, že zasedání řídil národní socialista Josef David
(tehdejší předseda parlamentu). Neuvěřitelné, jaké starosti měli národní
socialisté v době, kdy šlo o všechno. Když pak jejich vrcholní
představitelé, láska neláska k Sovětskému svazu, utekli do exilu, označili
za hlavního viníka Února prezidenta Beneše. Už z této malé ukázky je však
vidět, že tomu bylo jinak.
Závěrečné konstatování
Za příčiny nastolení komunistické
diktatury tak nelze považovat rozhodnutí Edvarda Beneše, které učinil
v průběhu únorové krize 1948, ty na průběh věcí neměly v podstatě
žádný vliv. Nekomunistické strany sice tehdy pokazily, co mohly, a jejich
politika je nanejvýš zavrženíhodná, nicméně jejich vina na Únoru je pouze
sekundární. Za skutečné příčiny nelze označit ani politiku londýnského exilu za
2. světové války. Mnohé její kroky sice směřovaly k sovětizaci vlasti a
k vzrůstu komunistů v ní, ale okolnosti byly tak nastaveny, nešlo
jednat jinak, pakliže nechtěl londýnský exil být odstaven od podílu na vládnutí
v osvobozeném Československu.
Hlavní a rozhodující příčinou převzetí
moci v únoru 1948 byl zfanatizovaný český lid bez rozdílu, který se
odvrátil po mnichovských událostech od západních mocností a uchýlil se podle
návodu obrozenců přežívajícího v povědomí lidí pod dubisko slovanského
Ruska, přičemž mu zcela uniklo, že tím vstřebá též komunistické vidění světa.
Češi měli k němu vždy blízko, protože převzali mýtus o prostých
chaloupkách, ze kterých prý pocházejí, což v nich vypěstovalo
rovnostářství, tedy i sklon k extrémní levici, k závisti a také
k udávání. Obrozenecký blud o věčné bojechtivosti Němců (Germánů), o
holubičí povaze Čechů (Slovanů), o výjimečnosti českého národa v Evropě,
národní ponížení po Mnichovu a vznikem protektorátu byly zase základem pro
vyhnání německých spoluobčanů. Pokračujeme-li v analýze dále, dojdeme
k výsledku, že se podstatnou měrou na zřízení nacionálně socialistického a od roku 1948 komunistického československého státu
podílely více či méně transformované bludy a lži českých obrozenců
v českých myslích.
Literatura:
Brod, Toman: Osudný omyl
Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002
Dostál, Vladimír: Agrární
strana. Atlantis, Brno 1998
Kosatík, Pavel.
Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938-1978). Paseka, Praha-Litomyšl
2000
Machotka, Otakar: Mezi
domovem a exilem. Maroli, Praha 2001
Machotka, Otakar: Pražské
povstání 1945. Praha 1995
Novotný, Karel: Člověk
Edvard Beneš. Dita, Praha 2006
Totalita.cz – (výňatky z
volebního programu KSČ v r. 1946)
