Tehdy zasáhl do celé věci člověk, který se posléze měl stát vyvržencem a
zaprodancem národa – byl jím T. G. Masaryk. Užíval si zrovna na Valašsku letní
prázdniny, když ho zastihl dopis jeho bývalého žáka Sigmunda Münze. Ten jej
požádal o stanovisko k celé věci. Masaryk odpověděl, navíc svolil, aby jeho
odpověď byla zveřejněna ve vídeňských novinách Neue Freie Presse. Netušil, že
tím pohne bahnem ve stojatých vodách českého myšlení. Záhy byl stržen do jednoho
z největších bojů před rokem 1914. Byl to však bohužel asi poslední boj, který
vedl proti vlastnímu národu. Podařilo se mu sice vyvrátit pověru o rituální
vraždě, avšak rasovou a nacionální nesnášenlivost vymýtit zdaleka nedokázal.
Tento fakt byl pro český národ jistě do budoucna velmi významný.
Masaryk žádal revizi procesu. Své výhrady sepsal v listopadu 1899 v brožuře s
názvem: Nutnost revidovati proces polenský. Odmítal v ní unáhlené soudy,
žádal důkazy a dovolával se zdravého rozumu. Masaryk ji nenapsal pro židy, nýbrž
pro český národ. Nechtěl připustit, aby lež se stala hodnotou, na které stojí
věc národní. Ihned po uveřejnění oné brožury se strhla protimasarykovská kampaň,
nemající obdoby. Jeho dosavadní přívrženci, ať již studenti, nebo profesoři se
od něho distancovali. Čelil ostré a nevybíravé krtice tisku. Vyjma realistického
Času a sociálnědemokratického Práva lidu všechen český tisk byl
proti němu.
Čeští vlastenečtí antisemité, rekrutující se ze všech společenských vrstev,
začali bouřit proti Masarykovi na ulici. Začal být obviňován z korupce. Šířilo
se podezření, že Masaryk „byl podplacen židy“. Byl nazýván českým Zolou. Ani
děti Masarykovy nezůstaly v kampani stranou. Masaryk na tyto útoky odpověděl 11.
listopadu 1899, kdy v prohlášení uvedl: „Mám právo pozvednout svůj hlas a
kritikou kutnohorského procesu upozornit českou veřejnost, v jakém přímo
patologickém stavu náš národ se teď nalézá."
Promlouval k české veřejnosti, která se utápěla v předsudcích a zlobě.
Kritikům nakonec odpovídal větou: „Nedám se ukřičet a denuncovat od někoho".
Tyto Masarykova slova podnítila český živel k demonstracím proti němu. V pondělí
13. listopadu měl mít Masaryk v Klementinu přednášku, byl však nemocen.
Studenti, shromáždění v posluchárně, si ovšem demonstraci ujít nechtěli. Vydali
se tak na pochod k Masarykově bytu v Thunovské ulici na Malé straně. Při něm
padala slova typu „Ty židovský zaprodanče!", „Hanba!“, „Pryč s ním!“. Poté
ztropili hluk před okny jeho bytu. Sama Masarykova manželka sešla dolů a nabídla
demonstrantům, aby šli za Masarykem do bytu. Ti to odmítli. Masaryk také
dostával spoustu anonymních dopisů. Jako ukázku z nich můžeme ocitovat tuto
básničku:
Masaryčku! Masaryčku!
Máš velmi úlisnou
hubičku,
myslím, že jsi dostal od židáčků
pár tisíc na ručičku.
Za to
zasloužíš od národu
pár řízných faciček na hubičku.
Ještě za svou
brožurečku
máš se soudem oplétačku (…)
Zasluhuješ čest a chválu,
ty hanebný židovský vrahu.
Zasloužil bys, Masaryčku,
jít s
Hilsnerem na houpačku.
Jako anonym si na Masaryka každý troufal, avšak vystoupit z davu a stát proti
Masarykovi sám za sebe, to nedokázal nikdo. Byla tak opět projevena typická
vlastnost českého člověka, vyskytující se i v dnešní době: mít svůj vyhraněný
názor, ale nebýt schopen vést o něm jakoukoliv diskusi. Nadávat a kritizovat vše
kolem, avšak neumět vystoupit sám za sebe a snažit se něco změnit. Je to právě
důsledek oné absence demokratičnosti v české společnosti, za kterou je jako
příčina mylně považována komunistická totalita.
Největší demonstrace proti Masarykovi byla uspořádána 16. listopadu. Tehdy ho
cestou k přednášce očekávalo kolem 1200 studentů i nestudentů. Většina z nich ho
přišla ukřičet. Aby je bylo slyšet, vysadili z posluchárny okna. Když Masaryk do
posluchárny přišel, začali skandovat urážející hesla. I přesto se Masaryk svůj
názor snažil obhajovat, ale když agresivní narážky nepřestávaly, odešel.
Protimasarykovsky naladěný tisk nad těmito excesy jásal. Katolické listy
napsaly: „Hanobením rukopisů začal a nyní dospěl až za ochránce vraha.“
Národní listy zas ocenily českou mládež za její uvědomělost.
I po tomto odporném incidentu se Masaryk nevzdal, dál za pravdu bojoval.
Zanedlouho poté lékařská fakulta české univerzity uveřejnila domněnku, že se
nejednalo o rituální vraždu. Masarykovi se podařilo vynutit si revizi celého
procesu. Nové soudní řízení nakonec rozhodlo stejně: trest smrti, aniž se
sebemenší účast na vraždě Hilsnerovi dokázala. Rozhodnutí císaře Františka
Josefa změnilo nakonec trest smrti na doživotí.
V roce 1918 byl Hilsner propuštěn z vězení, jeho život byl nadobro zkažen.
Lidskou nesmyslností, českou nacionální a rasovou nesnášenlivostí byl promarněn
lidský život. Po deseti letech na svobodě zcela opuštěn, zmítán velkou bídou
Hilsner zemřel. K vraždě se na smrtelném loži přiznal bratr zavražděné.
Úkolem této črty nebylo rozebrat události kolem oné domnělé rituální vraždy,
nýbrž připomenout, jakých excesů se nejen obyčejný lid, nýbrž i česká
inteligence dopouštěli na přelomu 19. a 20. století, v době, kdy jakýsi národní
cíl byl postaven nade vše.
Literatura:
Bauer, Jan a kol.: Češi na cestě stoletím, Agave, Český Těšín 2001
Dvořáková, Zora: Než se stal prezidentem, Nakladatelství Eva, Praha 1997
Kovtun, Jiří: Tajuplná vražda, Sefer, Praha 1994
Opat, Jaroslav: Průvodce životem a dílem T. G. Masaryka, Ústav T. G.
Masaryka, Praha 2003
