***
Lukáš Kantor: Váš text Počátky československé zahraniční politiky považuji za dobrý, informovaný, vyvážený v nejlepším smyslu slova, nijak nemám potřebu s ním polemizovat (konstatujete najmě fakty), a už vůbec po mě nemůžete chtít, abych hodnotil formu resp. vhodnost zvoleného nadpisu vzhledem k vlastnímu obsahu – pro mě je důležitý právě ten obsah, nikoli forma,- proto připojím jen pár svých poznámek či návrhů na další směr úvah.
Nakolik jste ochoten připustit, že Benešovi v jeho zahraničních akcích pomáhala příslušnost k zednářství resp. co o tomto víte a můžete mi sdělit, nebo se stal zednářem až po vzniku 1. ČSR (to si nemyslím) ?
Otto Drexler: Já nevím, na základě čeho k takovýmto hypotézám docházíte. Nikde jsem nezaznamenal, že by Benešovi svobodní zednáři za války pomáhali a sám Beneš se stal zednářem až po válce. U TGM to bylo jiné, nejenom podpora Židů, ale i tchán Garrigue a Crane.
Z článku: "On právě celý problém tkvěl v tom, že si Československo získalo spojence jen na západ od Rýna. A samo se nacházelo v dějinách vždy nebezpečném prostoru mezi Německem a Ruskem. Byly to tehdy, na konci 1. světové války, státy zdecimované, zbídačené válkou, zmítající se v hlubokých vnitrostátních krizích; ovšem již zanedlouho měl celý svět vidět, že Německo i Rusko jsou mocnostmi, které mají na to dobýt svět. A mezi nimi se nový československý stát nacházel…"
LK: "Jen na západ od Rýna" ? A co již zmiňovaná Malá dohoda ?! To, že se ukázala efemérní, respektive, že Jugoslávie i Rumunsko nakonec podlehly tzv. první anti-demokratické vlně (Huntington), je otázka dalšího vývoje, teď se bavíme o počátcích státu.
OD: Není podstatné, že Jugoslávie a Rumunsko něčemu podlehli. Jistě víte, že Malá dohoda byla uzavřena především jako obranný pakt proti Maďarsku, nikoliv Německu.
Obranný pakt ČSR s Jugoslávií a Rumunskem, mající fungovat proti Německu, by byl bez ohledu na pozdější nastolení autoritativních režimů v Rumunsku a Jugoslávii bezvýznamný, jestliže Polsko, Rakousko a Maďarsko nestálo s ČSR po jednom boku.
ČSR měla dvě varianty, jak předejít svému zániku:
1) před nástupem Hitlera vytvořit s Rakouskem a Německem celní unii (Hitler by se tak možná k moci ani nedostal)
2) uzavřít protiněmecký obranný pakt s Rakouskem a Polskem jako východní blok proti hitlerovskému Německu.
LK: Nehledě na to, že později má ČSR významného spojence NA VÝCHOD od Rýna a sice SSSR, s jehož oficiálním uznáním tak dlouho otálela …
OD: A myslel to snad SSSR doopravdy? Jediná země, která spojenectví se SSSR myslela vážně, byla ČSR. Jeden smluvní partner však nestačí. Francie, jak uvádím v článku, to také dělala jen na efekt, doopravdy to nemyslela se SSSR nikdy doopravdy. A smlouvy německo-sovětské, to byla jakási vzájemná pomoc dvou poražených, kteří mají obdobný cíl, ale jiné metody dosažení. Když oba státy dosáhly určité moci, rozešly se, aby nakonec spolu svedly rozhodující válku. SSSR se v ní nakonec stal vítězem.
LK: (paradoxy na každém kroku)
OD: Na první pohled ano, na druhý pohled se to zdá již logické.
LK: Ještě než se na mě vrhnete a poukážete na všechna úskalí tohoto spojenectví (kterých i já si jsem vědom), tak připomínám, že i Jan Tesař – který rozhodně nemůže mít podezírán ze sympatií k bolševickému Rusku – říká jasně, že SSSR ještě nejvíc byl ochoten poskytnout případnou pomoc – a zase logicky, jako jediný je přímo interesován ve Střední Evropě.
OD: Když 30. září Beneš podal dotaz SSSR, zda za této situace přijde SSSR na pomoc, kremelská odpověď byla úmyslně zdržena, a když nezbývalo vládě a Benešovi než Mnichov přijmout, ozval se Kreml s prohlášením, že dotaz je již bezpředmětný. SSSR by aktivně pomohl Československu jen v tom případě, kdyby měl valné naděje na následnou sovětizaci země po skončení války. Pravděpodobnost uskutečnění sovětizace v ČSR však – narozdíl od roku 1945 – byla velmi malá. Z toho důvodu SSSR neměl žádný racionální důvod přijít Československu na pomoc.
LK: "Měli na to dobýt svět" (SSSR a Německo) jenom proto, že svět trestuhodně přihlížel jejich sílení (které před tím zakázal), jejich vzájemnému sbližování (to je to Vaše Rappallo), jejich (platí zejména o Německu) stále smělejšímu porušování jednoho pilíře versailleského systému za druhým.
Z článku: "A mezi nimi se nový československý stát nacházel…"
LK: Těmi významnými třemi tečkami – a v návaznosti na řečené v předchozím – vlastně potvrzujete, že Německo bylo (potenciálním) agresorem, pretendentem na středo-evropský prostor ("Mitteleuropu") – jste si toho vědom?
OD: Ano, ovšem ty souvislosti jsou strašně široké, asi si to ani neuvědomujete. Proč dnes trvá ve střední Evropě stav, jaký je? V podstatě hlavně díky Evropské unii a předcházejícím evropským společenstvím vytvořených po r. 1945. Zvláště ceněná může být zejména Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli – ESUO z r. 1951, která definitivně uzavřela spory mezi Francií a Německem a zabránila případným budoucím snahám o anexi na území jednoho či druhého státu. Střední a východní Evropa má totiž jedno unikum. Na té rozsáhlé ploše se nevyskytuje žádná velmoc, a tak tento prostor byl vždy obětí silnějších sousedů. Nějaká velmoc vždy chtěla mít moc nad touto oblastí – ať to byli Hunové, Rusové, Turci nebo Němci. Všimněte si, že v západní Evropě něco takového neexistuje. Je tam Německo, Francie, na jihu Itálie, na západě Španělsko, na severu Velká Británie a Švédsko. Pouze ve středovýchodním prostoru je jakési vakuum. Po 2. světové válce toto území patřilo východní velmoci Rusku, teď konečně se osvobodilo a poprvé v historii nepatří nějakému národu, nýbrž je členem evropského společenství, to je změna a to je řešení, jak zabránit tomu mocenskému boji. Střední a východní Evropa je konečně součástí Evropy, nikoliv vazalem tu Rusů, tu Němců, tu Turků.
LK: Protože odsud už je jen krůček k (Palackého) tvrzením o věčně rozpínavém, bojovném germánství …
OD: A odsud je také krůček k tomu, abych Vás prohlásil za fanatického nacionalistu. To byla samozřejmě Palackého zaslepenost.
LK: Nejde o to "mít na to dobýt svět", jde o to chtít či naopak odmítnout dobýt svět či méně pateticky alespoň některé ze svých sousedů. Kdyby Německo nechtělo dobývat, mohl se "nový československý stát" klidně nacházet v této oblasti a žádné tři tečky by na konci této věty být nemusely …
OD: Bohužel SSSR měl podobné úmysly. Jinak to je dávání nesprávných souvislotí. Velká Británie se snad po celém světě nerozpínala? Francie snad také ne? Vzpoměňte třeba na gentlemanskou dohodu z r. 1904 o rozdělení Afriky. Ta může velmi dobře připomínat pozdější pakt Ribbentrop – Molotov mezi Německem a SSSR z r. 1939. Ovšem, ČSR se zrovna nacházela v onom prostoru mezi Německem a SSSR, díky Evropské unii byl tento problém (zatím) vyřešen. Rozpínavost byla vždy typická pro všechny velmoci, nelze hovořit o bojovném a rozpínavém germánství, a na druhou stranu to není problém výlučně nacistického Německa. Chuť velmocí po uzurpování dalších území tu byla vždy, to je skutečnost, s kterou je nutné se smířit. Alespoň u evropských velmocí to bylo vznikem evropských společenství zabráněno.
Z článku: "Plody přijmutí mnichovské dohody hledejme především v dnešní době."
LK: Této větě přiznám se příliš nerozumím – a nebo možná ano – plodem tohoto mimořádně obtížného Benešova rozhodnutí, plodem, který bychom měli hledat především v dnešní době je totiž to, že tady vůbec ještě (coby Češi) jsme! …
OD: Zdaleka nejen to, že tu jsme. Pokud by se bojovalo, a ČSR třeba i s pomocí Boží vyhrála, stejně by přišla o sudetoněmecká rozsáhlá území, byla by ona tím agresorem, byly by na ní uvaleny sankce. Ti, co jsou pro tehdejší boj s Německem, jsou příliš zahleděni do sebe, musí se brát i to, jak na to nahlížely ostatní státy, především Velká Británie a Francie. Československé vítězství by se totiž mohlo rychle stát prohrou. České republice však patří nejen národnostně vyčištěná příhraniční území (až na čestné výjimky, především na Těšínsku), ale od přijmutí mnichovské dohody nikdy na svém území nepoznala válku, po r. 1989 nenajdeme jediného agresora, který by měl zálusk na Českou republiku. Není ani země, která by zpochybňovala její hranice. Navíc jsou Češi členy OSN, NATO a Evropské unie. Navíc je dnes zcela vyloučené, že by se mohl odehrát nějaký nový Mnichov. I kdyby se rozhodovalo o čemkoli, Česká republika, jako člen Rady Evropy a Evropské unie, bude na tom vždy účastna.
